Elisabetta Piqé: Schůzka byla naplánována na 4. prosince 16:30 v Domě sv. Marty. Čas letí. Rozhovor s papežem Františkem trvá 50 minut. Zbude čas i na povídání a dokonce na pořízení filmového mobilního záznamu papežova pozdravu a požehnání pro první absolventy koleje v Alfarico, střední školy založené otcem Chifrim v provincii Salta. Když jsme se rozcházeli, František překvapil velkou bílou taškou. Bylo v ní pár dárků pro moje děti Juana Pabla a Carolinu, „ať si hrají“.
Církev v Latinské Americe
Latinská Amerika je hrdá, že z ní pochází první neevropský papež. Co od tohoto kontinentu očekáváte?
Papež: „Latinská Amerika prochází dlouhou cestou, počínaje prvním setkáním Rady latinskoamerických biskupských konferencí (CELAM), tedy od jejího založení. Mons. Larraín, její první předseda, jí dal velký impuls. Potom se konaly konference v Riu, Medellínu, Pueblu, Santo Domingu a v Aparecidě. To jsou milníky, které položil latinskoamerický episkopát kolegiálně, byť s odlišnými metodikami a zpočátku zdráhavě. Tuto padesátiletou cestu však nelze ignorovat, protože umocnila vědomí církve v Latinské Americe a také zrání víry. Spolu s tím velice stoupl zájem o studium poselství z Guadaloupe. Vzniklo impozantní množství studií o Guadaloupské Panně, o mestické problematice, o Nican Mopoua (zpráva o mariánských zjeveních v Guadaloupe napsaná jedním z vnuků Montezumy v letech 1540-1548 v aztéckém nářečí – pozn. překl.), a to je teologická báze. Proto také budeme 12. prosince slavit patronku Ameriky, abychom si kreolskou mší připomněli tuto padesát let trvající cestu latinskoamerické církve.“
Nedávný průzkum v tomto regionu (Pew Research Center) potvrdil, že i přes tzv. Františkův efekt katolíci stále církev opouštějí.
Papež: „Znám statistiku, která byla k dispozici v Aparecidě, a to je jediný údaj, který mám. Existuje přirozeně mnoho vlivných faktorů vně církve. Například teologie prosperity inspiruje četné náboženské nabídky, které lidi přitahují. Potom však zůstávají stát v půli cesty. Ponecháme-li však stranou to, co je církvi vnější, kladu si otázku: co u nás, v církvi působí, že se lidé necítí spokojeni? Je to nedostatek blízkosti a klerikalismus. Blízkost je dnes pro nás katolíky povolání, abychom vycházeli ze sebe a byli nablízku lidem, jejich problémům, jejich realitě. Klerikalismus v Latinské Americe, jak jsem řekl biskupům z CELAM v Rio de Janeiro, zabrzdil zrání laikátu. Nejzralejší jsou laici Latinské Ameriky ve výrazech lidové zbožnosti. Laické organizace však vždycky měly problém s klerikalismem. Mluvil jsem o tom v Evangelii gaudium.“
Obnova církve, o kterou usilujete, je zaměřena také na hledání ztracených ovcí a zamezení úbytku věřících?
Papež: „Nerad hovořím o úbytku, protože tento pojem se těsně váže k proselytismu. Nemám rád termíny spojené s proselytismem, protože ten není pravdou. Rád používám obrazu polní nemocnice. Existují velice zranění lidé, kteří čekají, že přijdeme zahojit jejich rány, které mají tisíceré důvody. Je třeba jít a tyto rány uzdravovat.“
Taková je tedy strategie, jak získat ty, kteří odcházejí?
Papež: „Nelíbí se mi slovo »strategie«. Mluvil bych raději o Pánově povolání k pastoraci, protože jinak to všechno vypadá jako nějaká neziskovka. Je to Pánovo povolání, tedy to, co dnes po církvi žádá, nikoli strategie, protože církev nedělá proselytismus. Církev nechce dělat proselytismus, protože neroste proselytismem, ale přitažlivostí, jak řekl Benedikt. Církev musí být polní nemocnice, vycházet a hojit rány jako milosrdný Samaritán. Existují lidé, kteří jsou zraněni nevšímavostí, jsou opuštěni samotnou církví, a zakouší hrůzy.“
Odpor proti papeži, reforma římské kurie
Jste papežem, který mluví zpříma. Proč se podle vás v některých sektorech cítí někdo dezorientován a mluví po nedávné synodě o „loďce bez kormidelníka“?
Papež: „Takovéto výroky mne zarážejí. Není mi známo, že by byly vysloveny. V médiích se zdá jako by byly řečeny. Dokud však není dotyčný dotázán: »Řekl jste to?«, zachovávám bratrskou pochybnost. Ale všeobecně vzato, je to proto, že se věci nečtou. Jednou mi skutečně někdo řekl, že »rozlišování je prospěšné, ale že je zapotřebí podávat věci zřetelněji«. A já jsem mu řekl: „Podívej, napsal jsem encykliku – opravdu, tu čtyřruční - a apoštolskou exhortaci. Neustále vystupuji, mám homilie a to je magisterium. To je to, co si myslím, nikoli to, co média říkají, že si myslím. Jděte tam a najdete to, a je to velmi jasné. Evangelii gaudium je velmi jasná.“
V médiích někteří mluvili o tom, že »skončily líbánky« (luna di miele – tak se v Římě označuje také doba těsně po zvolení papeže vyznačující se projevy sympatií k jeho osobě – pozn. překl.) a to v důsledku rozdělení, jež nastalo na synodě.
Papež: „Nedošlo k rozdělení, jehož terčem by byl papež anebo které by se vztahovalo k papeži. Protože papež se tam snažil otevřít hru a naslouchat všem. Skutečnost, že moje závěrečná promluva byla synodními otci přijata s takovým nadšením, ukazuje, že problém nebyl s papežem, ale vznikl mezi odlišnými pastoračními přístupy.“
Pokaždé když nastává změna nějakého status quo, jako v případě Vašeho příchodu do Vatikánu, je normální, že dochází k rezistencím. Po skoro 20 měsících se tato zpočátku tichá rezistence jeví zřetelněji...
Papež: „To slovo jste řekla vy. Rezistence jsou nyní patrnější, ale pro mě je dobrým znamením, když se objeví, a když ten, kdo nesouhlasí, nemluví ve skrytu. Vyjasnit si věci je zdravé, velice zdravé.“
Rezistence mají co do činění s čistkou, kterou děláte, s interní restrukturalizací římské kurie?
Papež: „Mám za to, že rezistence jakožto různá hlediska nejsou něco negativního. Mají co do činění s rozhodnutími, která přijímám, to ano. To je jasné. Některá rozhodnutí se týkají ekonomických otázek, jiná spíše pastoračních.“
Dělá Vám to starosti?
Papež: „Ne, nedělá mi to starosti. Zdá se mi to normální. Bylo by totiž nenormální, kdyby neexistovala odlišná hlediska. Bylo by nenormální, kdyby nic najevo nevycházelo.“
Skončil jste už s čistkami nebo pokračujete?
Papež: „Nelíbí se mi termín „čistky“. Řekl bych, že jde o to, aby kurie šla směrem, který požadovaly generální kongregace kardinálů (před konkláve). Ještě však mnoho, mnoho zbývá. Protože na těchto kongregacích jsme my kardinálové požadovali mnoho věcí a je třeba v tom všem pokračovat.“
To s čím jste se setkal, když jste prováděl čistky, je horší, než jste si myslel?
Papež: „Předně, nic jsem neočekával. Doufal jsem, že se vrátím do Buenos Aires! A potom myslím, že... nevím. Bůh je v tom ke mně dobrý, dává mi zdravou dávku nevědomí. Dělám, co mám dělat.“
Jak pokračují stávající práce?
Papež: „Všechno je veřejné, jak známo. IOR (vatikánská banka – pozn. překl.) funguje výborně a věc byla udělána dost dobře. Ekonomické téma pokračuje dobře. Duchovní reforma, reforma srdce je tím, co mně v této chvíli dělá největší starosti. Připravuji vánoční promluvu pro členy římské kurie; budu mít dvě vánoční setkání. Jedno s kuriálními preláty a druhé s veškerým personálem Vatikánu, se všemi zaměstnanci v aule Pavla VI., včetně jejich rodin, protože i oni posunují věci kupředu. Duchovní cvičení pro prefekty a sekretáře jsou dalším krokem vpřed. Jsou krokem vpřed také proto, že budeme šest dní v ústraní a budeme se modlit jako loni. Učiníme tak opět v prvním postním týdnu. Půjdeme do stejného domu.“
Příští týden se sejde rada devíti kardinálů (připravujících reformu římské kurie). Bude na rok 2015 tato očekávaná reforma připravena?
Papež: „Nebude, proces je pomalý. Předevčírem jsme měli schůzku s představiteli jednotlivých úřadů a byl představen návrh sloučit papežské rady pro laiky, rodinu, spravedlnost a mír. Diskutovalo se, každý vyjádřil svůj názor a nyní bude porada devíti kardinálů. Reforma kurie si tedy žádá hodně času. Je to ta nejsložitější část.“
Znamená to, že v roce 2015 připravena nebude?
Papež: „Nebude, dělají se malé krůčky.“
Je pravda, že v čele zmíněného nového úřadu by mohl stanout nějaký manželský pár?
Papež: „Může být, nevím. V čele úřadů či sekretariátu bude ta nejvhodnější osoba, muž, žena, manželský pár.“
Nikoli tedy nezbytně kardinál či biskup…
Papež: „Na úřadech jako je Kongregace pro nauku víry či pro bohoslužbu a svátosti nebo v novém úřadě, který spojí papežské rady pro laiky, rodinu a spravedlnost a mír, bude v čele vždycky nějaký kardinál. Je vhodné, aby v těchto sektorech byl spolupracovník papeži blízký. Ale sekretáři úřadů nebudou muset být biskupové, protože když je třeba změnit sekretáře biskupa, je tu problém, kam jej poslat. Musí se hledat diecéze, ale někdy nejsou vhodní pro diecézi, ale jsou vhodní na tuto práci. Jmenoval jsem jenom dva sekretáře-biskupy. Jeden je sekretářem governatorátu, kde má na starosti také duchovní stránku, je tam takříkajíc „farářem“, a druhý je sekretářem biskupské synody, kvůli tomu, co tam znamená biskupská hodnost.“
Otázky na osobní pocity papeže
Uplynul intenzivní rok: mnoho důležitých cest, mimořádná synoda, modlitba za mír na Blízkém východě ve vatikánských zahradách… Jaký byl nejlepší a jaký nehorší moment?
Papež: „Těžko říci. Všechny momenty v sobě mají něco dobrého a něco méně dobrého. Například setkání s prarodiči, se seniory bylo překrásné.“
Byl tam také Benedikt…
Papež: „Toto setkání se mi moc líbilo, ale nebylo nejlepší, protože všechna byla krásná. Nevím, nic mne nenapadá, nepřemýšlel jsem o tom.“
Co se Vám líbí víc a co méně na tom, že jste papež?
Papež: „Jedno je pravda a to chci říci: Nežli jsem sem přišel, chystal jsem se odejít ze služby. Jakmile bych se vrátil do Buenos Aires, byl jsem už dohodnutý s nunciem, že připravím terno, aby koncem toho roku (2013) byl jmenován nový arcibiskup. Přemýšlel jsem o zpovědnicích v kostelech, kam bych šel zpovídat. Plánoval jsem také strávit dva či tři dny v Luján a zbytek v Buenos Aires. Když jsem se ocitl tady, musel jsem čelit všem těmto novým věcem. Ale hned od první chvíle jsem si řekl jedno: „Jorge, neměň se, zůstaň sebou, protože měnit se v tvém věku by bylo směšné.“ Proto jsem pokračoval v tom, co jsem dělal v Buenos Aires, včetně chyb, které to může zahrnovat. Raději však pokračuji takový jaký jsem. To evidentně vyvolalo pár změn v protokolech, ne však v těch oficiálních, které dodržuji přesně. Ale můj způsob bytí je i v těch protokolech stejný jako v Buenos Aires, to, že jsem se neměnil, mi dobře uspořádalo život.“
Při návratu z Jižní Koreje jste na jednu otázku odpověděl, že čekáte za dva či tři roky návrat do domu Otcova, a mnozí si dělali starosti kvůli Vašemu zdraví, mysleli si, že jste nemocen nebo něco takového. Jak se máte?
Papež: „Mám svoje zdravotní potíže a v mém věku jsou cítit. Jsem však v rukou Božích. Zatím mohu pracovní rytmus snášet víceméně dobře.“
Odchod kardinála Burkeho
Konzervativní sektor ve Spojených státech si myslí, že jste severoamerického tradicionalistu, kardinála Raymunda Leo Burkeho, poslal pryč z Tribunálu Apoštolské signatury, protože byl leaderem rezistentní skupiny, která na biskupské synodě nechtěla změny. Je to pravda?
Papež: „Kardinál Burke se mne jednoho dne otázal, co bude dělat, protože dosud nebyl potvrzen ve svém úřadě na poli kanonického práva a měl jen příslib donec alitur provideatur (dokud nebude rozhodnuto jinak). Odpověděl jsem mu: »Dejte mi trochu času, protože se uvažuje o právní restrukturalizaci na radě devíti kardinálů« a vysvětlil jsem mu, že dosud nebylo nic ustanoveno a že se o tomto tématu přemýšlí. Potom se objevila otázka Maltézského řádu, kde by se hodil vitální Američan, který se v tomto prostředí umí pohybovat, a napadl mne on. Navrhnul jsem mu to dlouho před synodou. Řekl jsem mu: »Dojde k tomu ale až po synodě, protože chci, abyste se jako prefekt signatury synody účastnil«. Jako protektor Maltézského řádu by se synody účastnit nemohl. Velice mi - v dobrém smyslu slova - poděkoval a přijal to. Měl jsem dojem, že byl dokonce rád. On je totiž mužem, který je neustále v pohybu, cestuje a právě v tom tato práce spočívá. Není tedy pravdou, že jsem jej poslal pryč za to, jak si počínal na synodě.“
Narozeniny papeže
Co vás napadá v souvislosti s vašimi narozeninami 17. prosince? Oslavíte je spolu z bezdomovci jako loni?
Papež: „Bezdomovce jsem nezval já, ale přivedl mi je papežský almužník. A bylo to krásné gesto a v této souvislosti vzniknul také mýtus, že jsem snídal s bezdomovci. Já jsem však snídal s celým personálem domu, kde bylo přítomno také několik bezdomovců. Připisují mi folkloristické věci. Když ve středu nemám mši dole v kapli, protože je generální audience, snídáme všichni společně. Pro mne je to naprosto normální den jako všechny ostatní.“
Mimořádná biskupská synoda o rodině
Z nedávné mimořádné biskupské synody o rodině vzešly dvě vize církve. Jeden sektor otevřený diskusi a druhý naopak. Co si o tom myslíte?
Papež: „Vůbec bych neřekl, že se takto věci mají. Zjednodušeně by se na vysvětlenou vskutku dalo říci, že někteří byli na jedné straně a jiní na druhé. Důležitý byl synodální proces, který není procesem parlamentním, nýbrž chráněným prostorem, ve kterém tak může působit Duch svatý. Zapotřebí jsou dvě výrazné kvality: odvaha mluvit a pokora naslouchat. A to se dařilo velmi dobře. Je pravda, že se objevily pozice více z jedné či z druhé strany. Avšak na rovině hledání pravdy. Můžete se mě zeptat: »Byl tam někdo, kdo byl ve svých pozicích naprosto neústupný?«. Ano, někteří ano. To mi však nedělá starosti. Jde o to modlit se, aby je Duch svatý obrátil, pokud takoví byli. Vnímatelné bylo bratrské hledání toho, jak čelit pastoračním problémům rodiny. Rodina je velmi bagatelizována, mladí nechtějí svatbu. Co se děje? Když přijdou, aby se vzali, přičemž spolu už žijí, myslíme si, že je třemi setkáními připravíme k manželství. To nestačí, protože velká většina si není vědoma toho, co znamená zavázat se na celý život. Benedikt za poslední rok pontifikátu dvakrát řekl, že v případech prohlášení o neplatnosti manželství by bylo zapotřebí brát na zřetel, jakou víru měl dotyčný v době uzavírání sňatku. A pokud víru měl, věděl také dokonale, co je manželství, aby jej nabídnul druhému? To je aspekt, který musíme důkladně studovat, abychom věděli, jak máme být nápomocni. Před pár dny mi dva snoubenci oznamovali, že se budou brát. Řekl jsem jim: »To je krásné a připravujete se důkladně?« Odpověděli mi: »Ano, hledáme kostel, který bude ladit k šatům«, řekla ona. »Ano, dáváme dohromady pozvánky apod.«, řekl on. »Máme také problém se svatební hostinou, nemůžeme si vybírat, protože nechceme, aby se konala daleko od kostela. A potom svědci. Vzhledem k tomu, že moji rodiče jsou rozvedení, nemohou tam být oba dva.« Tolik problémů týkajících se ceremonie! Ano, manželství je třeba slavit, to je pravda, protože ke svatbě je třeba odvahy a je zapotřebí aplaudovat těm, kdo se berou. Nikdo z nich však ani nenaznačil, co to pro celý jejich život znamená. Co chci říci? Pro velký počet lidí je svatba společenskou záležitostí. A náboženská stránka zůstává ve stínu. Jak může pomoci církev? Nejsou-li připraveni, má jim zavřít dveře? To je vážný problém.“
Konzervativní sektory zejména ve Spojených státech amerických se obávají úpadku tradičního učení. Tvrdí, že synoda způsobila zmatek, neboť v první zprávě z diskuse (relatio post disceptationem) se mluvilo o pozitivních aspektech nemanželského soužití a homosexuálních svazků, potom se učinil krok zpět...
Papež: „Synoda byla procesem. A jako bylo mínění některého synodního otce jeho míněním, tak také první zpráva byla jen náčrtem, který shrnoval všechno. Nikdo na synodě nemluvil o homosexuálním manželství, to nám nepřišlo na mysl. Mluvili jsme o tom, jak má rodina přistupovat ke svému homosexuálnímu potomkovi, jak pomoci rodině v této poněkud nezvyklé situaci. Na synodě se tedy mluvilo o rodině a homosexuálních osobách ve vztahu k jejich rodinám, protože je to realita, s níž se setkáváme ve zpovědnici, tedy s otcem či matkou, kteří mají takového syna či takovou dceru. Mně se to několikrát stalo v Buenos Aires. Je tedy třeba pochopit, jak pomoci onomu otci nebo oné matce při doprovázení tohoto syna či této dcery. O tom byla na synodě řeč. Proto někdo mluvil o pozitivních prvcích v prvním náčrtu. Ten však byl jenom relativní.“
Někdo se bojí, že se zhroutí tradiční učení...
Papež: „Vždycky existují obavy, protože se ty věci nečtou anebo se čte zpráva v nějakých novinách, nějaký článek, a nečte se to, co rozhodla synoda, to co bylo publikováno. Co je ze synody rozhodující? Relatio synodi, poselství synody a promluva papeže. To je ze synody definitivní a stává se relativní a provizorní, protože se to změní v lineamenta příští synody. Tam myslím došlo k omylu při vysvětleních, která někteří synodní otcové poskytli novinářům. Rozhodli jsme, že každý mohl dávat rozhovory, jaké chtěl, v naprosté svobodě. Nebyla uvalena žádná cenzura. Volili jsme transparentnost. Proč existoval brífink a nebyla zveřejněna jednotlivá synodní vystoupení? Ze dvou důvodů: jednak proto, že vystoupení byla zasílána písemně předem a potom z nich bylo řečeno jenom něco, ne všechno, anebo docházelo ke změnám. Nebyla by to pak pravdivá zpráva. A jednak kvůli ochraně dané osoby. To je pro mne nejdůležitější. Kdyby to bylo jako v parlamentu, musel by se vydat počet mandantovi, tedy místní církvi. Synoda však není parlament a dotyčný má proto mít naprostou svobodu, aby mohl říci to, co v sobě nosí, aniž by se vědělo, že to řekl on. Jistě, že se ví, co bylo řečeno, proto na brífinku různí biskupové z různých pozic vysvětlovali, že bylo řečeno to a to, a tak se postupovalo vpřed. Všechno kvůli tomu, aby byl klid na práci a aby Duch svatý mohl působit. Já strach nemám.“
Strach z čeho?
Papež: „Strach jít touto cestou, která je synodální. Nemám strach, protože je to cesta, kterou žádá Bůh. A nejenom to. Papež je záruka. Je tam, aby se o to staral. Je tedy třeba jít dál tímto směrem. Zajímavé je a řekl jsem to také v závěrečné promluvě, že se nejednalo o žádném bodu církevního učení o manželství. V případě rozvedených a znovu sezdaných jsme se ptali: Co s nimi uděláme, jaké dveře jim lze otevřít? A byla to pastorační starost: budeme jim tedy podávat přijímání? Řešením není podávat přijímání. Jenom toto řešením není. Řešením je integrace. Nejsou exkomunikováni, to je pravda. Nemohou však být kmotry, lektory, nemohou podávat přijímání, nemohou učit katechismus, nemohou dělat mnohé, tady mám seznam. Tak to vypadá, že jsou de facto exkomunikováni! Je proto třeba otevřít ty dveře trochu více. Proč nemohou být křestními kmotry? Někdo řekne: »Jaké svědectví by dávali svému kmotřenci?« Svědectví muže či ženy, kteří říkají: „Podívej, pochybil jsem, v tomto bodě jsem ujel, ale věřím, že mne Pán má rád a chci se držet Boha. Hřích mne nepřemohl, jdu dál.“ Jaké svědectví je větší? A když přijde někdo z těch zkorumpovaných politických podvodníků, které máme, je církevně sezdán a chce být kmotrem? Přijmete ho? A jaké svědectví dává kmotřenci? Svědectví korupce? Znamená to, že musíme udělat nějakou změnu v hodnotících vzorcích.“
Co si myslíte o řešení navrženém kardinálem Walterem Kasperem?
Papež: „Kasper ve svém vystoupení letos v únoru představil kardinálům pět kapitol. Čtyři jsou takovým malým klenotem o cílech manželství, jsou otevřené a hluboké, a pátá se týká problému rozvedených a znovu sezdaných, protože jsou to naši věřící. Přednesl hypotézu, nenabízí nic svého. K čemu došlo? Některé teology tato hypotéza vyděsila a to je strkání hlavy do písku. Kasper jednoduše řekl: »Hledejme hypotézy«. Otevřel tedy cestu. A někteří se vyděsili a došli až tomu, že přijímání nikdy a když tak to duchovní. Ale řekněte mi: »K duchovnímu přijímání netřeba být v milosti Boží?« Proto duchovní přijímání dostalo méně hlasů v relatio synodi, protože nesouhlasili ani jedni, ani druzí. Ti kdo to podporovali, poněvadž je to méně, hlasovali nakonec proti. I ti, kteří to nepodporovali, a chtějí to druhé, protože jim to nestačí.“
Cesty papeže a kontakty s Argentinou
Nedávno jste oznámil, že v červnu 2016 nepřijedete na Eucharistický kongres do Tucumánu, protože se časově téměř kryje se Světovým dnem mládeže v Polsku. Vydáte se tam někdy jindy v tamtom roce?
Papež: „Ano, ano. Snad v roce 2016, ne dříve, protože v tom roce se plánuje cesta do tří zemí Latinské Ameriky, které bych zatím raději nezmiňoval. Není to Argentina. A do několika afrických zemí.“
Jak prožíváte nával Argentinců, kteří vás navštěvují, někteří proto, aby si udělali fotku za politickým účelem?
Papež: „Tady bych rozlišoval. Za prvé, argentinský turismus do Evropy nijak podstatně nestoupl. Trochu ano, ale nikoli podstatně. Argentinci přicházejí do Evropy, ale nyní musejí přijít také na středeční generální audienci. Za druhé, často jsem slyšel říkat, že někteří turisté přijdou do Říma, prohlížejí si umělecká díla, a místo aby je obdivovali, fotografují je, aby se na ně dívali doma na fotografiích... Tedy jako bych je nezajímal já, nýbrž fotka. Toho jsem si všimnul. Přicházejí velmi dobří, prostí lidé, ale jsou také takoví, kteří z toho chtějí vytěžit nějakou výhodu. Nyní jsem například přestal přijímat politiky.“
Právě na to jsem se chtěla zeptat, zda je pravda, že jste se po prvním, trochu přístupnějším roce, nyní rozhodl trochu přibrzdit...
Papež: „Nepřijímám politiky vzhledem k blížícím se volbám. Když nějaký politik přijede, ať jde na středeční generální audienci. Vyprávěli mi, nevím, zda je to pravda, že někdo, koho jsem přijal, si potom upravil fotku jako by k setkání došlo v uzavřeném prostoru, aby vzbudil zdání, že šlo o soukromé setkání. - Argentina musí dojít na konec volebního období v klidu. Pád demokratického systému a Ústavy v této chvíli by byla chyba. Všichni mají spolupracovat a potom zvolit nové představitele. Abych do toho všeho nezasahoval, nepřijímám politiky v soukromých audiencích.“
Mrzí vás, že si někteří stále myslí, že z Domu svaté Marty taháte za politické nitky v zemi?
Papež: „Ať si myslí.. Co se dá dělat? Nemusím se ospravedlňovat z toho, co nedělám.
Přijal jste na soukromé audienci Estellu Carlottovou, předsedkyni vdov z Plaza de Mayo spolu s jejím vnukem. Ta potom připustila, že kritika na Vaši adresu, kterou zpočátku zastávala, vyslovila proto, že měla nesprávné informace. A zdá se, aniž by jmenovala, že tím mínila Horacia Verbitského. Jak jste prožíval tuto záležitost, o níž se mnoho mluvilo?
Papež: „Vidím tu pozitivní aspekt. Dobře, pokud se zmýlili nebo trochu spletli nebo si něco mysleli a nyní to vidí jinak, Bůh buď pochválen. Zapomínám na to, co bylo. Nerad komukoli něco předhazuji. Proč? Nic tím nezískáme. Všichni v životě chybujeme v mnoha věcech.“
K výměně velitele Švýcarské gardy
Je pravda, že jste poslal pryč velitele Švýcarské gardy, Daniela Rudolfa Anringa, protože byl moc přísný?
Papež: „Ne, není to pravda. Loni, dva měsíce po svém zvolení, skončil jeho pětiletý mandát. Řekl jsem tedy státnímu sekretáři, kterým tehdy ještě nebyl Parolin, že jej nemohu jmenovat nebo nejmenovat. Neznal jsem jej a rozhodl jsem se prodloužit jeho mandát donec alitur provideatur, typická formule „dokud se nerozhodne jinak“. Zdálo se mi nespravedlivé rozhodovat v té chvíli pro někoho či proti někomu. Potom jsem tu otázku řešil, navštívil jsem kasárny. Byl jsem tam celé odpoledne. Jednou jsem tam byl také na večeři, poznal jsem ty lidi a zdálo se mi, že bude lepší nějaká obměna. Byla to tedy pouhá obměna, protože on svůj mandát skončil a je dobré dát vědět, že nikdo nezůstává navěky. Mluvil jsem s ním v polovině roku a dohodli jsme se, že odejde na konci roku. Věděl to od června.“
Není tedy pravdou, že jste jej poslal pryč, protože byl příliš přísný?
Papež: „Ne, není to pravda. Je to změna, normální změna. Je to výborný člověk, dobrý katolík, muž, který má skvělou rodinu.“
Také se říkalo, že jste jej poslal pryč, protože žil v luxusním bytě. Ani to není pravda?
Papež: „Loni přestavěl byt, který je určitě prostorný, protože má čtyři děti. Je to muž víry, opravdu dobrý muž, mám s ním vynikající vztah a byl jsem to já, kdo mu osobně vysvětlil a řekl, že preferuji obměnu. Znamená to, že v tom není nic divného, ani žádná vina či jeho odpovědnost.“
Z deníku L´Osservatore Romano 10. prosince 2014
Přeložil Milan Glaser
Aliancia pre rodinu vyzbierala vyše 400 tisíc podpisov za vyhlásenie referenda o štyroch otázkach v prospech posilnenia postavenia tradičného manželstva a rodiny. Prezident Slovenskej republiky sa obrátil na Ústavný súd Slovenskej republiky s otázkou, či predložené otázky sú alebo nie sú v súlade s Ústavou. Ústavný súd Slovenskej republiky jednu otázku označil za protiústavnú a tri otázky nie. Následne prezident Slovenskej republiky vyhlásil referendum o troch otázkach na 7. februára 2015. Niektorí ľudia si kladú otázku, či treba ísť k urnám… alebo ako argumentovať, že k urnám treba ísť?
