25.05.2015 21:57
Temná duha nad Irskem: Lid kopl do svého národního patrona. Atlantičtí filantropové: Teď už máte, co jsme chtěli. Zrada katolických politiků a vlažných biskupů. Strach říci NE. A co u nás?
24. 5. 2015
Michal Semín komentuje výsledek irského referenda, jež uzákoňuje homosexuální „sňatky“ a vysvětluje, proč má duhová lobby v rozpadající se Evropě zřejmě nakročeno k dalším vítězstvím
Irsko se v pátek zřeklo svého národního patrona. Jedním z hadů, přemožených svatým Patrikem, byla sodomie tolerovaná pohanskou keltskou společností. Tento ještěr je nyní v plné síle zpět. A v ještě lepší kondici, než když jej na sklonku starověku sv. Patrik ze Zeleného ostrova vyhnal.
Zvrácená kampaň i cíl
Irové v referendu rozhodli, že veškeré výsady, náležející instituci manželství, budou přiznány i homosexuálním párům. Irsko je tak první zemí světa, v níž k uměle řízené sodomizaci společnosti přispěl plebiscit. Politické elity zbývajících 18 států, v nichž jsou homosňatky postaveny na roveň manželství, zvolily méně riskantní cestu, když přirozenosti odporující svazky vnutily společnosti prostřednictvím parlamentů či soudů.
Normální lidi nečekají lehké časy. Zvláště budou-li zvedající se tsunami zla pozorovat, aniž by se mu postavili na odpor. Snad se mu vzepřou alespoň ti, kteří ještě nezapomněli, že duha souvisela s potopou
Volba formy referenda vedla k tomu, že celá irská společnost včetně dětí a mladistvých, se musela v důsledku několikaměsíční kampaně zaobírat zvrácenou problematikou soužití homosexuálů. I kdyby referendum nakonec dopadlo jinak, tak již samotná homosexualistická propaganda na ulicích i v médiích se na psychice dětí, bez ohledu na mínění „expertů“, projeví neblaze.
Tolerance jen pro někoho
Důsledky tohoto lidového hlasování budou nedozírné a nezůstanou omezeny pouze na Irsko. Ve hře totiž nejsou jen sňatky homosexuálů, ale i adopce dětí a rozkvět byznysu s „pronajímáním“ děloh (tzv. náhradní mateřství). Homofašisté v jiných státech Evropy, kde se parodii na manželství dosud nepodařilo uzákonit, nyní svého irského triumfu propagandisticky využijí v dalších kampaních.
Nemohli získat větší trofej, než je Irsko. S výjimkou Malty není dnes v zemích EU nominálně větší procento katolíků, než právě zde. Z toho mimo jiné plyne, že irská společnost již ve skutečnosti katolická není, že je přinejmenším ve stejné míře sekularizovaná, jako v ostatních zemích postkřesťanského Západu.
Až na malé výjimky z řad katolických laických organizací proti legalizaci homosňatků nikdo aktivně nevystupoval. Všechny parlamentní politické strany podpořily, verbálně i finančně, kampaň aktivistů „ANO“ v jednom šiku za premiérem Ednou Kennym, který je, ke vší té hrůze, katolík. I on předem homolobby ujišťoval, že podpoří, stejně jako jeho straničtí kolegové ve vládě i parlamentu, „myšlenku rovnosti“. Vládnoucí strana, v jejímž čele stojí, je přitom stranou křesťansko-demokratickou.
O vzorné pokrokovosti irské politické scény svědčí i to, že hlavní partaje ústy svých šéfů oznámily, že případné přeběhnutí některého z poslanců do tábora „NE“ bude potrestáno vyloučením ze strany. Nechť vzkvétá tolerance, pod jejíž vlajkou byla kampaň za prosazení „manželských práv“ sodomitů vedena!
Výsměch ústavě i Nejsvětější Trojici
Výsledkem referenda není požadavek „lidu“ na zpracování příslušné legislativy, ale okamžitá změna irské ústavy, jejíž preambule začíná těmito slovy: „Ve jménu Nejsvětější Trojice, od které pochází všechna moc a k níž musejí být, jako k našemu poslednímu a konečnému cíli, vztahovány všechny činy lidí i států“.
Článek 41 pak stanoví: „Stát uznává rodinu jako primární přirozené seskupení, které je pro společnost zásadní jakožto mravní instituce vybavená nezadatelnými a nezměnitelnými právy, jež předcházejí a přesahují jakékoli pozitivní právo. Z tohoto důvodu se stát zavazuje chránit uspořádání a autoritu rodiny jakožto nezbytný základ společenského řádu a jako nezbytný prvek blaha národa a státu".
A takováto ústava je nyní „obohacena“ o dodatek, v němž se praví, že stejnopohlavní páry mají nárok na totéž, co článek 41 přiznává přirozené rodině. Lze si představit rozpornější ústavní „pořádek“?
Miliarda, či třicet stříbrných?
Toto však není jediný důvod, proč lze výsledek referenda považovat za protizákonný. Irská legislativa zakazuje financování předvolebních kampaní ze zahraničí. V posledním týdnu však na organizátory kampaně za vyslovení „ANO“ prasklo, že pod záminkou charitativních akcí obdrželi 25 miliónů dolarů od americké nadace Atlantic Philantrophies. Zároveň se ukázalo, že tato instituce do rozvrácení kdysi tradiční katolické společnosti nainvestovala za posledních 10 let téměř miliardu dolarů.
K čemu všemu homosexualistická mafie tyto sponzorské dary použila, zatím nevíme. Možná zbyla i nějaká ta eura pro „duhové“ chuligány, mající na svědomí stovky strhaných prorodinných plakátů, hacknuté weby, trollování a rozesílání výhrůžek aktivistům z řad jejich odpůrců. Přes všechny tyto zjevné fauly, o nichž však liberální média samozřejmě mlčela, homosexualisté nakonec slaví výrazné vítězství.
Zbabělci a zrádci
Pro mnohé vnější pozorovatele je přitom výsledek referenda překvapením. O Irsku po léta slýchali, že jeho společnost je v důsledku silného postavení katolické církve konzervativnější, než jsou ostatní evropské národy. Není tomu tak. V posledních desetiletích prošla irská církev procesem stejné naukové a morální dezintegrace jako všude jinde na Západě. Navíc si líže rány za mnohé přešlapy z dávnější minulosti, kdy tam, kde dnes řádí hodnotově vyprahlý liberalismus, působil duch upjatého rigorismu. Ani jedno přitom zdravému křesťanskému životu nesvědčí.
K tomu připočtěme skandály homosexuálních kněží, vděčné to sousto světských médií, a na malér bylo zaděláno. I proto byl hlas oficiálních církevních kruhů na obranu rodiny tak nevýrazný. Irští biskupové sice během kampaně vydali kolektivní pastýřský list s poněkud defétistickým názvem „Manželství je důležité: Přemýšlejte, než je změníte“, kromě obecných řečí o významu tradiční rodiny v něm však nenajdeme nic, co by jinak vlažné katolíky vyburcovalo k sebeobraně. Žádná instrukce jak volit, natož varování těm, kteří jsou pro svůj světský klid či politickou kariéru ochotni zradit víru, k níž se hlásí.
Hlavní irský pastýř, dublinský arcibiskup Diarmuid Martin, jenž demonstrativně podává svaté přijímání politikům, kteří před pár lety navrhli a podpořili liberalizaci potratového zákona, v rozhovoru pro list Irish Times sice sdělil, že bude proti homosňatkům hlasovat, zároveň však ujistil, že nikoho nenabádá k tomu, aby jednal stejně. Také nezapomněl zdůraznit, že s těmi, kdo pořádají kampaň za odmítnutí homosexuálních sňatků, nemá vůbec nic společného.
Biskup Donal McKeown v rozhlasovém interview prohlásil, že si rozhodně nepřeje, aby ti, co budou hlasovat proti uznání homosexuálních svazků, byli motivováni „bigotností“. Volbu pro či proti lze prý učinit s „dobrým svědomím“. Není tedy divu, že se našli řadoví kněží, kteří tábor „ANO“ otevřeně podpořili. Jediný rozhodnější hlas z vysokých církevních kruhů proti změně definice manželství zazněl z úst předsedy Irské biskupské konference arcibiskupa Eamona Martina. To je však zatraceně málo.
Již jsou vychovaní
Vinu za vítězství duhové diktatury nad kdysi katolickým Irskem tedy nemůžeme přisuzovat jen transatlantickým „filantropům“, Evropské unii či jiným nepřátelům tradiční křesťanské civilizace. Mohou si za to do značné míry katolíci sami. Když i papež („kdo jsem já, abych soudil“) František k referendu v Irsku mlčí, dávaje přednost záchraně klimatu před záchranou duší, není divu, že i mnozí řadoví věřící jej vzali na lehkou váhu.
12. června roku 2008 Irové v referendu odmítli vyjádřit souhlas s přijetím Lisabonské smlouvy. V Evropské unii vypukla panika a téměř okamžitě se začalo připravovat referendum nové, v němž by Irové po náležité masáži, hrozbách a vydírání na druhý pokus „volili správně“. V případě homoreferenda ovšem nic takového nehrozí, protože Irové se tentokrát rozhodli „správně“ již napoprvé.
Ústavní zakotvení homosexuální agendy v Irsku samozřejmě přispěje k dalšímu rozkladu rodiny, a tím i celé společnosti. Děti se v hodinách občanské či rodinné výchovy začnou povinně učit, že mít dva tatínky je zcela normální. Totéž bude platit pro veřejné úřady i soukromou sféru. Kdo přesto bude tvrdit opak, dostane visačku homofoba a bude nakonec rád, nepřijde-li o zaměstnání či dokonce o svobodu.
Temná duha
Co to znamená pro nás? Přes momentální neúspěch při prosazování homoadopcí na pořad jednání Sněmovny můžeme počítat s tím, že výsledek irského referenda posílí i naši místní mocnou a bohatou duhovou lobby. Za tři měsíce sodomité opět obsadí Prahu. Lze očekávat, že veřejná přehlídka perverzní „hrdosti“ bude letos ještě více než kdy dříve i demonstrací jejich stále větší síly.
Závěr z toho všeho je jasný: Rozpad základních mravních a společenských hodnot pokračuje raketovým tempem. Kým a proč byly ustanoveny, jaký byl jejich smysl pro naši civilizaci, již zajímá jen málokoho. Znak duhy, který si její popravčí vybrali za symbol své ničivé politické operace, má zlověstně temné pozadí. Deviace se má stát normou. Normální lidi proto nečekají lehké časy. Zvláště budou-li zvedající se tsunami zla pozorovat, aniž by se mu postavili na odpor. Snad se mu vzepřou alespoň ti, kteří ještě nezapomněli, že duha souvisela s potopou.
Pro Irsko i celou naši civilizaci platí slova Ježíšova, pronesená krátce před svým ukřižováním na adresu Jeruzaléma: „Přijdou na tebe dni, kdy tě tvoji nepřátelé obklíčí náspem a oblehnou tě a se všech stran tě sevřou, a na zem povalí tebe a tvé děti, které jsou v tobě; a nenechají v tobě kámen na kameni, poněvadž jsi nepoznalo čas svého navštívení“ (Luk 19, 43-44).
