Křesťanští uprchlíci z Iráku začnou nový život v Jihlavě

21.01.2016 12:06

V neděli 24. ledna by měli na pražské letiště přiletět první iráčtí křesťané, jejichž přesídlení do České republiky schválila vláda v polovině prosince.

Stalo se tak na základě žádosti Nadačního fondu Generace 21. První skupinu tvoří 27 lidí, kteří z táborů v iráckém Erbílu uprchli do Libanonu a většina z nich má statut mezinárodních uprchlíků. Novým domovem se pro tyto irácké křesťany už v den příletu stane Vysočina, úvodní zhruba dva až tři měsíce stráví společně v rekreačním středisku Okrouhlík v neustálé péči integračních pracovníků. Další přibližně tři až čtyři měsíce budou bydlet v jednotlivých bytech v Jihlavě. Po udělení azylu získají možnost najít si práci a přestěhovat se kamkoliv v České republice. Také v této fázi se o ně bude starat Nadační fond Generace 21, který už nyní registruje řadu nabídek na práci a ubytování od soukromých podporovatelů – podnikatelů.

foto-2w.JPG

Rozdělování potravin z neziskové pomoci

Lidé, které Nadační fond Generace 21 pro přesídlení do Česka vybral, hned po příletu požádají o azyl. Ten by jim na základě dohody s Ministerstvem vnitra ČR měl být vydán relativně rychle, neboť už před odletem do ČR prošli bezpečnostními prověrkami tajných služeb ČR a pohovory s českými státními orgány. Všichni také absolvují předodjezdové lékařské prohlídky a dalšími projdou po příletu v ČR. Jihlavská skupina je zatím složena ze šesti rodin, celkem je v ní 14 dětí do 14 let, 13 žen a dívek a 14 mužů a chlapců, věkový průměr této skupiny je dvacet let, nejmladší je jeden měsíc a nejstarší 68 let. Iráčtí křesťané obecně patří k nadstandardně vzdělané části obyvatelstva – polovina mužů v celé skupině 153 uprchlíků má vyšší odborné či vysokoškolské vzdělání, stejně jako třetina žen. Je mezi nimi například bývalý ředitel školy, programátor, lékař, stavební inženýr nebo zdravotní sestra. Před vyhnáním z domovů žily tyto rodiny běžným středostavovským způsobem života, muži a ženy se nemohou dočkat možnosti začít opět pracovat a děti navštěvovat školu.

 

Harmonogram a místo ubytování

Celý projekt organizuje a financuje Nadační fond Generace 21 (NF G21) za pomocí svých partnerů a podporovatelů z řad jednotlivců i různých církví. NF v prvním roce uhradí náklady na ubytování a životní potřeby iráckých křesťanů, stejně jako integrační služby, mezi něž patří výuka jazyka i seznámení se s českou kulturou a společnosti. Prostředky fond získal výhradně od soukromých dárců. „Harmonogram pobytu po příletu máme podrobně připravený a vybraní lidé se do České republiky nesmírně těší. Takřka všichni zažili přímou zkušenost s krutostí Islámského státu, jehož bojovníci zavraždili jejich příbuzné či přátele. Proto mají jedinou touhu – opět žít normální život a v bezpečí vychovávat své děti,“ přiblížil okolnosti příletu ředitel Nadačního fondu Jan Talafant.

foto-3w.JPG

Čerstvě narozené dítě, i ve skupině 27 iráckých křesťanů, kteří přijedou do Jihlavy je zhruba jeden měsíc staré dítě

První dva až tři měsíce stráví všichni společně v rekreačním středisku Okrouhlík poblíž Čížova, kde budou mít prostor pro klidnou aklimatizaci a rovněž zde získají základní informace, aby se co nejlépe integrovali a sžili s českou společností a kulturou. Zhruba po dvou až třech měsících se přestěhují do Jihlavy, kde budou bydlet v jednotlivých bytech, které nabídlo město. Pobyt iráckých křesťanů v Jihlavě podpořila městská rada a podle primátora Rudolfa Chloupka je Jihlava těmto rodinám připravena pomoci. „Město Jihlava má nyní asi dva měsíce na vyhledání vhodných bytů a vyřízení s tím spojené administrativy. Po předání bytů bude po nezbytně nutnou dobu nájem hradit nadační fond. Později, až si noví obyvatelé najdou práci a budou soběstační, si budou hradit nájem sami, následně si budou muset najít i vlastní bydlení. Není to neobvyklý postup, město má možnost na přechodnou dobu lidem v podobné situaci takto pomoci. Jihlava už v minulosti podobným způsobem pomáhala rodinám z Kazachstánu a Ukrajiny,“ vysvětluje náměstek primátora Jaroslav Vymazal.

 

Další uprchlíci dorazí z Iráku během února a března

Přílet zbylých 126 iráckých křesťanů nyní připravují pracovníci Nadačního fondu ve spolupráci s Ministerstvem vnitra a tajnými službami ČR. Zároveň probíhají jednání o umístění do dalších měst, o jejichž výsledku bude Nadační fond informovat, jakmile padnou příslušná rozhodnutí. V jednání je Praha a další čtyři až pět krajských měst.

Nadační fond Generace 21

Snahou NF G21 je pomoci těm, kdo patří v současném krvavém konfliktu v Iráku a Sýrii mezi nejohroženější: místním křesťanům. „Křesťané jsou ve velmi složité situaci. Ze svých původních domovů uprchli do islámského prostředí, které o ně však nemá zájem. Křesťané zde živoří a nemají budoucnost. V utečeneckých táborech zažívají od muslimů další perzekuci a jasně jim je dáváno najevo, že zde nejsou vítáni. Řadě z nich byli zavražděni manželé, dcery, synové a další příbuzní nejen během teroru IS, ale také v letech předtím. Proto je pro ně jediná možnost, jak prožít plnohodnotně život, a často i přežít, požádat o azyl v zemích, kde křesťané nejsou pronásledováni,“ říká Jan Dezort z NF G21.
Zástupci a spolupracovníci NF G21 uprchlické tábory v Erbílu v Iráku několikrát navštívili. Na vlastní oči se přesvědčili, že situace mnoha rodin je opravdu zoufalá a přímo na místě vytvořili seznam žadatelů o přijetí do ČR. Na seznamu jsou především celé rodiny a vdovy s dětmi, jejichž situace je beznadějná. Z těch, kteří již nestudují, má přes 35 % osob vysokoškolské a vyšší odborné vzdělání, a 15 % středoškolské. Z mužů pak má vysokoškolské a vyšší odborné vzdělání celá polovina. Jedná se o praktikující křesťany z křesťanských komunit, jejichž totožnost byla několikrát prověřena nejen v pohovorech, ale také ve spolupráci s místními církevními diecézemi, které jim nyní poskytují charitativní pomoc a osobně je znají.

 

Příběhy uprchlíků před odchodem do Libanonu

Jiří - učitel (je ve skupině do Jihlavy)

Pocházíme ze severní části země, tam jsme žili do roku 2006. Začalo unášení a zabíjení křesťanů, výbuchy aut s náložemi, plánovité útoky na křesťany a kostely. Nezbylo nám, než odejít. Odešli jsme do menší křesťanské obce, byli tam jen křesťané, bylo to tam bezpečnější. Když jsme odešli do nedalekého Mosulu, docházelo tam k diskriminaci, muslimské milice ovládaly ulice, chovali se tam k nám velice zlým způsobem. Docházelo k únosům, zabírání křesťanského majetku, výbuchům náloží. Přicházely zprávy o stejných hrůzách jako se děly v na severu. Mosulu se 10. 6. 2014 zmocnil Islámský stát. Slyšeli jsme, co se tam děje. Pak došlo na i na naši vesnici. Byla ostřelována dělostřelectvem, dopadaly na ní rakety, střílely na ní z minometů. V obci propukly pouliční boje, které se k nám blížily. Utekli jsme v 22.30 a vzali jsme si jen oblečení a doklady. Jiným se to nepodařilo a doklady pak neměli. Jediné peníze, co jsme měli po kapsách, bylo v přepočtu zhruba 200 USD dohromady na dvacet lidí v rodině. Vyčerpaní, jsme za dva dny dorazili do Erbílu.
Poté jsme tři noci spali v parku. Už tam spaly stovky rodin, které dorazily dříve. Viděl nás tam jeden místní úředník a řekl nám: „Jste velká rodina, s mnoha dětmi, není dobré, abyste zůstali venku, třeba vám úřady dovolí spát ve škole.“ Řekl, že se na to zeptá. Byly totiž prázdniny. Po hodině přišel zpět s tím, že úřady nám povolily do té školy vstoupit. Byli jsme první, kdo tam přišel, spolu se třemi sestrami, které byly sirotky. Od té doby jsme ubytováni v této škole. Tábor v ZŠ byl předtím přeplněn. V jedné třídě bylo pět rodin.
Když jsme si dělali naděje, že by to tu mohlo být celkem bezpečné, 17. 4. 2015 vybuchla v blízkosti školy (na dohled, cca 50-100 m), u amerického konzulátu nálož v autě. V okolí vznikla kontrolní stanoviště. Na nich nás vyslýchali, řvali na mě, třásli s námi, nadávali nám jako křesťanům. Nemáme tu naději, nemáme žádné bezpečí, nemáme zdravotní péči, nemáme peníze, nemáme práci. Pomoc, kterou dostáváme, se snižuje. A ačkoli jsem odpovědný za projekt na pomoc dětem, nedostávám za to nic. Chceme pomoci dětem s traumaty. V rámci projektu jim dáváme možnost trávit čas sporty, ručními pracemi, uměním, poskytováním základního vzdělání – aby byly děti něčím zaměstnány a nemusely myslet na traumata, která prožily. Jedenkrát týdně máme setkání s rodiči, dětí, jimž se věnujeme. Pomáháme jim, jak jednat s dětmi, které si prošly vypjatými situacemi. Finance získáváme od UNICEF, z nizozemské pobočky.
Od posledního útoku je prostředí čím dál divočejší, je více násilí, nevidím šanci na návrat na původní místo, zoufale chceme pryč.

Josef - truhlář (ve skupině do Jihlavy je jeho syn s rodinou)

Pocházíme z Mosulu. Křesťané včetně nás byli pronásledováni. Když jsme projížděli check pointy, stříleli na nás. Křesťany na check pointech zabíjeli. Poznají křesťany podle jména, nemají muslimská jména, ale mají křesťanská.
Manželka: Zabili na check pointu mého švagra. Také můj strýc byl zabit, výbuchem nálože v autě použitém jako bomba. Při pouliční přestřelce stříleli po křesťanech, syna přitom postřelili a kulku má stále v těle (od roku 2007) a před očima mu zabili kamaráda. Na ulici náhodně stříleli do křesťanů.
Josef: Sledovali mě. Sledovali, jak jezdím do práce, stříleli na mé auto a chtěli mě zabít, vedle sebe jsem měl v autě mladšího syna, ale Pán nás ochránil. Jeden plukovník irácké armády, nám řekl, že je z národní gardy a pověděl nám: „Už vás nemůžeme chránit, protože zabíjení křesťanů je už teď normální.“ To vše se stalo v roce 2007. Opustili jsme tedy Mosul a odešli do Bartelly. To bylo v roce 2008. Situace se pak stabilizovala, tak jsme se do Mosulu vrátili, v roce 2009. Pak se ale věci znova zhoršovaly. Proto jsme v roce 2010 odešli do Qaraqoše. Tak jsme se v této křesťanské obci usadili. Poté, co jsme všechno v Mosulu ztratili, začali jsme znovu od nuly. Postavili jsme si vlastní dům, mně se podařilo rozběhnout podnikání – měli jsme živnost – truhlářství, jeden syn chodil do školy, druhý pracoval – jako já pracoval v obchodě a prodával nábytek, dcera se tam vdala a žili jsme opět normální život. Potom, co jsme dům dostavěli, v červnu loňského roku IS vstoupil do Mosulu, bylo to 10. 6. 2014. My jsme v Qaraqoši dál zůstali, neodešli jsme z něj, protože jsme si mysleli, že tam IS nepřijde. Ale pak začali Qaraqoš ostřelovat dělostřelectvem a v den, kdy jsme utíkali, při ostřelování, jsme byli svědky, jak střela zasáhla dvě děti a jednu ženu, kteří také utíkali. Zemřely, protože je zasáhli. Navzdory tomu všemu ostřelování jsme zůstali za Qaraqošem, ve svém autě, a doufali, že se možná situace zase uklidní. Ale pak jsme slyšeli střelbu z lehkých zbraní v ulicích a pochopili jsme, že se bojuje o ulice, byly to pouliční boje. Mysleli jsme si, že tam jsou pešmergové a pomůžou a ochrání nás, ale nebyli toho schopni. IS zaútočil 6. 8. 2014 na město a ovládl ho a lidé utekli. My jsme utekli na sever blízko tureckých hranic. Nejdřív jsme přebývali v opuštěné vesnici, v pobořeném domě. Bylo to tam špatné, teklo tam, za deště kapalo ze stropu. Ani po čtyřech měsících tam jsme nesehnali práci, neměli jsme jídlo a peníze a tak se jsme se rozhodli odejít do Erbílu a byli jsme v uprchlickém táboře, který vznikl v nedostavěném obchodním centru. Tam byla katastrofální situace, bylo tam mnoho lidí a nedostatečná hygiena. A pak nás přestěhovali do stávajícího tábora, to bylo 10. 5. 2015.
Situace v táboře:
Bezpečnost: Jsme vystrašení, slyšíme různé zvěsti. Církev umístila kolem tábora nějaké strážce, ale to nestačí. Bojíme se, protože jsme stále utíkali a IS by mohl vstoupit až sem. Možnosti s kým si popovídat – kněží, psychoterapeuti: Nikdo k nám nechodí, tábor je obrovský. Někdy se rozdávají nějaké věci a my nic nedostaneme. Lidé se starají o lidi ze stejné obce, s nimiž se znají po generace. Takže kdo takové vazby nemá, dostane se k věcem hůře.
Škola: Nemáme opravdové možnosti. I kdybychom něco kolem tábora měli, bude to jen formální vzdělání, které člověku nic nedá.
Lékařská péče v táboře: Manžel (tj. Josef) měl žaludeční potíže, zdravotní problémy, takže nemohl za doktorem osobně, a tak přišel za ním, to nám pomohli. Byl to ale případ pohotovosti. Modlíme se, aby nás Pán zachoval zdravými, protože nemocnice jsou drahé. V Erbílu jsou soukromé nemocnice, tam je to velmi drahé a ve veřejných nemocnicích berou jen lidi, kteří jsou registrováni k pobytu v Erbílu a mluví kurdsky. Nám pobyt v Erbílu neudělí.
Oblečení: Dali nám něco na začátku, ještě v prvním táboře, bylo to na Vánoce. Byla to stejná organizace, která to vede tady.
Stravování v táboře: Něco dostáváme, ale je toho příliš málo, musíme si jídlo kupovat sami, když se nám podaří sehnat nějaké peníze. Jedna organizace nám dává peníze na jídlo, dávali více, ale teď už je to méně a méně, 400 Kč na osobu na měsíc. Příležitostně něco dostaneme od neziskových organizací.

Úvodní foto: Uprchlický tábor v iráckém Erbílu, kam iráčtí uprchlíci utekli před ofenzivou Islámského státu